Naši odchovanci: Útočník Jiří Polanský!

Ahoj Jirko, na úvod bych tě požádal o menší vysvětlení těm, kteří tě tolik neznají, proč Mulfa? Polda je asi jasné, ale Mulfa?

Přezdívku jsem v Brně zdědil po taťkovi, on a jeho bratr hrávali hokej a byli to Mulfové. V kariéře jsem poznal pár hráčů, kteří měli stejně jako já přezdívku, která neměla nic dočinění s jejich jménem nebo příjmením. V Třinci jsem Polda, ale když dojedu do Brna, hned se přehodím na Mulfu.

 

Kde momentálně hraješ, pořád v Třinci? A jaká je nyní tvoje role v týmu?

Měl jsem štěstí, že jsem defacto celou karieru mohl odehrát v Třinci. Momentálně mám poslední rok smlouvy, v prosinci mě bude 38 let, myslím, že tohle je poslední rok v Ocelářích.

Přeci jen 900 zápasů v extralize za jeden klub je hodně a vím, že v tak našlapaném týmu, jako máme, je těžší a těžší hrát přesilovky a rozhodující okamžiky, které má každý hráč rád.

Moje role je nyní ve 4. pětce, kde hraji se svým dlouholetým parťákem Adamským a snažíme se vytěžit maximum a pomoci týmu hlavně zkušenostmi.

 

Mulfo, zaregistroval jsem, že jsi měl nějaké krátké angažmá i ve Švýcarsku, jak to vzniklo a proč to nebylo na delší dobu? A vůbec, co ty a zahraničí?

Do Švýcarska jsem se dostal po neshodě s trenérem v Třinci, byla to otázka tří měsíců, kde dohrát sezonu a tak jsem zvolil klub ve Švýcarsku. Přiznám se, že jsem nechtěl jít do České Extraligy a narazit na Třinec třeba v play off. Byla to zajímavá zkušenost, kterou jsem neměl možnost celou kariéru zažít, nejen jiná mentalita lidí, společnosti atd., ale hlavně i spoluhráčů a trošku odlišný typ hokeje. Otázka je těžší, než se zdá ????

 

Jak sám říkáš, brzy oslavíš 38. narozeniny a tušíš, že se kariéra chýlí ke konci, jak dlouho chceš ještě hrát? A plánuješ pak nějaké "vyprdění" v nižších soutěžích?

Co bude příští rok zatím nevím, těžko se to odhaduje, protože cítím, že na extraligu ještě mám jak fyzicky, tak mě nelimitují žádná zranění, uvidíme po sezoně.

 

Hokej hraješ od mala, už máš představu, co bude potom? A bereš konec hraní jako "polosmrt", jak to nazval Tomáš Řepka?

Polosmrt mě určitě nečeká, já se na to docela i těším. Měl jsem štěstí v Třinci na inteligentní spoluhráče,  kteří mě v průběhu kariéry naučili, jak se připravit do dalšího života, jak přemýšlet, investovat a co třeba i určitě nedělat.

Máme s manželkou nějaké aktivity, které si myslím, že budou slušný zaklad na život po hokeji. Například manželka vybudovala síť studií na zeštíhleni těla, zejména pro ženy. Věřím, že to má budoucnost a jednu pobočku zestihlenipolanska.cz má i v Brně.

Na jižní Moravě budeme mít apartmány v obci Bulhary, vinný sklep atd. Opravdu nemám strach o to, že bych nevěděl, co dělat po kariéře a dále se moc těším na čas strávený s mojí rodinou, která si mě v průběhu kariéry tolik neužila. Také se těším na setkání se spolužáky ze základní školy Úvoz, kterého jsem se nikdy nemohl zúčastnit. Prostě až přijde konec, tak přijde, je to přirozený vývoj v kariéře hokejisty.

 

Kdo tě k hokeji vůbec přivedl? Proč hokej a ne jiný sport?

K hokeji mě přivedl taťka, hrával hokej a vzpomínám si, že mě bral jako malého do kabiny, abych načuchl tou atmosférou. Hokej je láska na cely život, někdo ji třeba objeví až v pozdějším věku a pak chodí dvakrát týdně hrávat s „hobíky“ a má ho upřímně řečeno raději než nějaký profi hokejista, který je hokejem za celý život přesycený.

 

Mluvíš o tvém tátovi, co ti dal? Myslíš si, že bys dokázal tolika úspěchů bez jeho vedení a podpory?

Nedokázal bych tolik bez podpory taťky, tím jsem si jistý. Myslím, že taťka dobře věděl a odhadl, co je pro výchovu dítěte hokejisty to pravé. nelámal věci přes koleno, neměl přehnaná očekávání, nekřičel po mně, když se něco nepovedlo a nedělal tlak na výsledky od mala. Za to mu patří velké, ale velké poděkování,  protože se setkávám s úplně jiným přístupem rodičů.

 

Zmiňuješ tu přístup rodičů a sám jsi otec tří dětí, co bys jim poradil, když už dali své dítě na sport?

Přístup rodičů v začátcích kariéry každého malého hokejisty je myslím vůbec to nejdůležitější. Každý malý hokejista je určitě rád, když má tatínka nebo maminku na tribuně a může se na něho dívat, když dal gól nebo něco dobrého udělá.

Spousta dětí hraje hokej jen kvůli tomu, že to chtějí rodiče a až potom si sami hokej zamilují, ale to si myslím, že je přirozené.

 

A co bys zase poradil dnešním mládežníkům, kteří chodí třeba do 5., 6. třídy a mají sen být velkým hokejistou?

Řekl bych jim, aby byli šťastní, že můžou hrát hokej, že je to nádherný sport, se kterým jde prožít krásný život. Že je důležité užít si radost se spoluhráči v kabině, netrápit se, když něco nevyjde, protože to se stává i dospělým.

Řekl bych jim, ať trénují navíc, i kdyby to mělo být, že si třeba večer půjdou zaběhat, udělat pár kliků, dřepů, shybů. Ať se nestydí podívat se třeba na youtube, jak trenují v NHL, jaké kličky dělají, jaká cvičení. Hlavně se nebát toho, že nejsem nejlepší v 5. nebo v 6. třídě. Spousta a spousta kluků se dostala na vrchol až třeba v 15ti letech.

 

A co škola? Jsou podle tebe důležité výsledky a prospěch ve škole?

Hodně jsem se na tohle téma bavil s kluky v kabině, s kluky různého věku od starších až po mladší a všichni tvrdili to stejné, že nejvíce vzpomínají v jejich kariérách na trenéry, kteří byli jak přísní a spravedliví při trénincích, tak po nich chtěli i dobré výsledky ve škole.

Takže si myslím, že správný přístup trenéra mládeže je být dobrý trenér jak na ledě, tak se starat i o školní výsledky.

 

Ty jsi odchovanec základní školy Úvoz, jak ti šlo ve škole a jak vzpomínáš na tuto dobu?

Koncept základní školy Úvoz je druhým stěžejním kamenem toho, že hraji hokej. Když vidím, jak v jiných městech rodiče převáží děti ze školy na zimák a zpátky, tak jsem zpětně moc rád, že jsem měl tu možnost chodit na tuto školu a měl jsem to vše na jednom miste.

Samozřejmě vzpomínám na celou hokejovou třídu, na některé zážitky se prostě zapomenout nedá a i proto se těším, až se podívám na nějaký třídní sraz.

Měl jsem rád dějepis a zeměpis, naopak jsem nemusel zrovna hudebku, protože to je pro mě s chemii úplně jiny svět, kterému dodnes nerozumím.

 

Co hokej? Byl součástí rozvrhu? Jak šlo skloubit školu a hokej, byl to problém?

Hokej byl součástí rozvrhu a byla to ta nejbájěčnější věc na škole. Prostě jen jít z třídy na trénink, zapomenout na špatnou známku a hrát hokej. To byla úplně nejvíc.

 

A co další aktivity, dělal jsi něco kromě hokeje?

Hrál jsem fotbal, který mě moc baví dodnes a chodil jsem na ryby, to mě taky drží doteď.

Pozemek na Jižní Moravě pro náš dům musel být blízko řeky a jsem moc rád, že se takový našel.

 

Za náš klub, který se tehdy jmenoval různě, jsi hrál až do dorostu, chybělo ti zde něco?

Na Úvoze mně nechybělo vůbec nic, pamatuji ještě zimák za Lůžánkami. Pamatuji si i trenéry, kteří nás vedli. Bylo to moc fajn a jsem rád za Kometu, že se jí podařilo vrátit se do Extraligy a každý rok patří mezi nejlepší kluby.

Bohužel jsem byl na straně poražených, když Kometa vyhrála titul, kterým překonala rekord v počtu mistrovských vítězství jednoho klubu.

 

Odešel jsi pak do Třince, proč Třinec?

Odešel jsem v 16ti letech, dostal jsem se do výběru U16, kde mě kontaktoval trenér, který současně vedl začínající třineckou juniorku a vybíral si hráče po celé republice. Pamatuji si, že první rok jsme odešli z Brna s Davidem Appelem a další rok šel ještě Jiří Kučera a Aleš Staněk, pak i Jirka Hunkes (všechno odchovanci Úvozu), který si zahrál za Třinec a udělal krásnou karieru a nakonec jsem měl štěstí, že do Třince došel i můj brácha. Bohužel jsme si spolu nikdy nezahráli, ale byl tady taky.

 

V Třinci hraješ dodnes, nechtěl ses někdy vrátit do Brna a hrát za slavnou Kometu Brno?

V hokejovém životě jste vázáni smlouvou a já ji vždy tak nějak měl v Třinci. Nebylo moc možností odejit jinam. Kometa by byla samozřejmě v mých očích jako favorit, ale prostě se tak nestalo.

 

Zeptám se, vzpomeneš si na okamžik, kdy sis řekl  „jo jsem dobrej, mohl bych to někam dotáhnout?“

Na ten okamžik si nevzpomenu, protože nikdy nebyl. Každý zápas, ale opravdu každý, byla nějaká situace, která šla vyřešit lépe. Navíc jsem hrál v Třinci, kde byly neskutečné hvězdy, na které jsem se mohl dívat a chtít byt jako oni. Takže vždy to bylo spíš o tom se přiblížit těm nejlepším hráčům.

 

Na jaké hvězdy, o kterých mluvíš, nejraději vzpomínáš? S kým se ti nejlépe hrálo?

Pro někoho může být hvězda hráč Extraligy a pro někoho pouze ten, kdo prošel NHL a až potom hrál Extraligu, takže se mně bude špatně odpovídat.

Určitě nejvíce v mládežnických kategoriích bylo hrát s Martinem Havlátem, na něm bylo vidět už od malého věku, že je opravdu hokejově daleko dál, než jeho vrstevníci.

Dále můžu hodnotit jen hráče Třince, Jana Peterka - velmi inteligentního hráče, který dopředu věděl, co jeho spoluhráči udělají. Pak samozřejmě Martina Adamského, který svou rychlostí dojel a vybojoval většinu ztracených puků.

Zajímavé pro mě bylo i krátké angažování Jirky Hudlera v třineckém dresu, protože ač byl menší postavy, tak svojí herní chytrostí všechno zvládal a nedalo se ho pořádně dohrát, sebrat mu puk, prostě nic. Je vidět, že i přes malou výšku se dokázal prosadit v NHL a to už je co říct.

 

Dělal jsi něco navíc oproti tvým spoluhráčům?

Moje kariéra může děkovat právě jen tréninkům navíc, bez toho by to ani nešlo. Ať už se jednalo o více tréninků na zimáku, chodit si večer zahrát i s jinými skupinami hráčů, chodit si doma zaběhat nebo střílet puky na trenažéru. Prostě si myslím, že za jednu hodinu tréninku denně se z vás nic moc extra nestane.

 

Co reprezentace, ta tě nějak míjela, nebylo ti to líto? A jaké máš vysvětlení proto, že jsi patřil k nejlepším hráčům extraligy, ale pozvánky nechodily?

Reprezentační zkušenost mám a jsem za ni moc rád, byl jsem v repre v době, kdy jezdil spíš užší výběr hráčů, tak nějak měl český hokej i lepší jméno a výsledky, než dnes. Je to velice těžká otázka a nerad bych jmenoval všechny důvody.

 

Všichni mluví o NHL jako o cíli, co ty a NHL? Byl jsi někdy blízko této soutěži?

NHL jsem byl blízko tak akorát když jsem se jel na ni podívat do Prahy na zapas...

Ne teď vážně, NHL je úplně jiná soutěž, poznám to, když v létě trénujeme s kluky, co tam hrají. Opravdu si myslím, že je velký rozdíl mezi naší extraligou a soutěží za mořem.

 

Jaký byl tvůj největší sportovní zážitek?

Největší zážitek bylo určitě vyhrát v dubnu 2011 titul, o týden později se stát otcem dcery Julie a asi o dva měsíce později mistr světa v inline hokeji. To bylo opravdu neopakovatelné.

 

Když tě vidím při rozhovorech v televizi, vždy mluvíš tak uvědoměle a soustředěně, až si člověk říká, jestli to jsou jen fráze, které se musí říkat. Na druhou stranu plno otázek je fakt hloupých. Co ty a rozhovory mezi třetinami a po zápase? Máte v klubu nějakou průpravu na tyto situace?

Pro rozhovory v Třinci máme samozřejmě mediálního poradce, kdyby jsme řekli něco špatně tak dohlédne na to, aby jsme to opravili. Samozřejmě jsem měl za kariéru pár rozhovorů, které se určitě nepovedly, ale člověk se snaží odpovídat lidem tak, aby z toho něco měli. Když je člověk naštvaný, nesmí mluvit sprostě, protože televizi sledují určitě i mladí hokejisté a děti. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že hokej je hra nějakých nevychovanců. Je sice pravda, že některé otázky se pořád opakují, ale musí to být těžké i pro redaktory dělat rozhovory v extralize třeba deset let a ptát se pořád na podobné typy otázek.

 

Protože se nám blíží Vánoce, tak se na závěr zeptám, co si nejvíce přeješ pod stromeček kromě zdraví, které je samozřejmě nejdůležitější.

Na Vánoce bych si přál nějaké rybářské vybavení, které využiji až skončí sezona. Chtěl jsem nejdříve hodinky, ale dostali jsem letos od klubu HC Oceláři za titul opravdu pěkné hodinky s věnováním, tak jsem moc rád.

 

Jirko, Mulfo, děkujeme ti za tento rozhovor, ať se daří a zdravíčko slouží a krásné Vánoce ti za celý náš klub přeji.